Pred rokmi na prelome novembra
a decembra som sa pustila do poézie, ktorá vyvrcholila týmto dielom
a bola to naozaj veľkolepá dočasná rozlúčka s veršami. December,
sneh, čaj a Puškin je literárne labužníctvo.
A k výši toužebné
se vzpíná
A marnosti se odříká
Za zvukú harfy serafína
Žasnoucí srdce básníka.
1830
Hrubá kniha v českom vydaní
ma strhla so sebou viac než divoká rieka. Nebolo treba kričať o pomoc, pri
čítaní Proroka vo mne vyšumeli všetky predsudky o poézii. Mám na mysli tej
skutočnej, ktorú definuje Fridrich Schiller. Tá, ktorá sa aj podľa doslovu v
knihe, otvorenosťou blíži k priateľovi, žene, čitateľovi, svetu. Zrelý
Puškin očakáva kontakt. Vynikajúci doslov napísal Miloslav Jehlička, v ňom
hutným štýlom predostiera spisovateľov život a vyjasňuje pravdu: Puškin utrpel v stretnutí
s režimom, ale zvíťazil ako básnik.
Zdá sa byť toto prehnaným? Prečo
je Puškin básnikom Ruska? Teatrálne, patetické... Lenže ako Schiller opisuje krásu
patetickosti, to všetko dokonale sedí na Puškinov profil a po prečítaní
Trýzni milosti vám nebudú chýbať autorove básne, ale sám autor! Rozmanitosť vo
výbere a spomínaný blízky kontakt spôsobí, že si Puškina zamilujete,
a to nepíšem ja, to píše ľudstvo kedysi a dnes, ktoré ho milovalo
a miluje. A vie prečo.
Puškinove básne v Trýzni milosti sa prijímajú srdcom!, rozum slúži iba na
pochopenie.
Pred záverom mám potrebu upriamiť
pozornosť na názor trinásťročnej dievčiny, aký je podľa nej „dobrý spisovateľ“.
„Musí písať tak, aby boli slová plné emócií, ktoré urobia knihu záživnou.“ Nemyslím,
že sa niekedy svet literatúry vráti do dôb, kedy sa krása vnímala inak ako
dnes. Obávam sa, že vzniká veľmi málo diel, ktoré by sa dotkli našich sŕdc
v tom najlepšom svetle, a ak aj áno, ťažko sa vyhrabú spod
rozmnožených kníh, z ktorých mnohé majú manipulačné ciele. A ak si prečítam
knihu od dobrého autora, obyčajne je smutná
ako Pokánie alebo zlostná ako Pražský cintorín. Preto nikdy neľutujem
chvíľu, ako tú podobnej „puškinovskému decembru“.
Právo na záver tohto článku má Prorok:
Pouští, kde číhá záhuba,
zlou žízní ducha byl jsem
vláčen.
Šestikřídlého cheruba
uzřel jsem náhle vprostřed
mračen.
Své prsty nehmotné jak sen
na moje víčka vložil zlehka
a nenadále prozřel jsem
jak orel, jenž se světla
leká.
Své prsty k mému sluchu
vztáh
a plno zvukú znělo
v tmách,
let andělú jsem slyšel
v tichu,
hrom, který začal nebem
třást,
klíčení semen v nitru
brázd
i pohyb mořských
živočichú.
Pak dotkl se úst hříšných
mých
a žvavý jazyk vyrval
z nich
a ucítil jsem, jak mi
vkládá
do jizvy ještě pálící
svou zkrvavenou pravicí
moudrost a obezřetnost
hada.
A potom meč mi
v prsa vklál,
vzal moje srdce do své dlaně
a do hluboké rány dal
řeřavý, žhoucí uhel na ně.
Ležel jsem mrtvě, bez dechu,
až búh mi seslal útěchu
řka: „Vstaň, proroku! Ze tmy
vyjdi,
splň vúli mou a po vše
dny
zapaluj vúkol srdce lidí
svým slovem jako pochodní!“
1826
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára